Jak mluvím s dětmi, když po nich něco chci

 K dnešnímu článku mě zavedla konzultace s klienty, během které jsem si uvědomila, že se musím zamyslet nad tím, jak to mám v současnosti a jakým vývojem jsem prošla. Jaké obraty byly v mém slovníku dříve a jaké používám dneska, když po dětech něco chci.

 Dříve jsem oznamovala dětem co mají udělat klasickými příkazy typu "Udělej myčku!", doplněné slůvkem "prosím". Případně otázkou, která nedávala prostor na diskusi, jestli činnost dítě udělá: "Co ta myčka?" "Už jsi udělal tu myčku?" Můj nejstarší syn se se mnou pouštěl do diskuzí, proč to dělat nebude, druhý prohlásil, že jo, za chvilku, a nenápadně zmizel a nic neudělal. Ve mě se to většinou hromadilo, až jsem vybuchla, dštila hromy a blesky a vyhrožovala různými zákazy. Vůbec mě nenapadlo, že by chyba byla na mé straně, samozřejmě jsem obviňovala své syny z lenosti, sobeckosti, nevychovanosti, neochotě podílet se na domácích povinnostech a podobně. Nevěděla jsem, že tlak vyvolává protitlak, který ústí ve vzájemný boj, případně útěk ze situace, který také nevede k řešení. 

Dalším mým vývojovým stupněm nejspíš bylo vysvětlování, proč potřebuji, aby dítě činnost udělalo, provázená manipulací odměnami, následky, odnětím výhod a nakonec tresty. Zaplétala jsem se čím dál víc do mocenské hry, kdy jsem v dětech vyvolávala potřebu se mnou bojovat a často jsem boj prohrávala, neboť oni dobře vycítili, že mají prostor se z povinnosti vyvléknout, protože jsme tak dlouho diskutovali, až jsem si nebyla vůbec jistá, jestli to vůbec chci. Byl to boj o moc, kdo bude nahoře, jestli já, nebo dítě. Vyplatilo se mi neplýtvat energií na boje s dětmi, jednodušší bylo udělat si to sama. Ale kluci už byli starší, tak časem se mi podařilo nastavit nějaký systém povinností, který alespoň částečně fungoval, ale stálo to hroznou námahu plnou vydírání, které náš vztah zhoršovalo.

 Na jedné konzultaci s klienty jsme řešili, JAK sdělit dětem, aby něco udělaly tak, aby nebylo třeba se pouštět do bojů kdo s koho a došli jsme k obratu "Je třeba..." Považuji ho za další vývojový stupeň, který teď už používám o něco míň. Je to obvyklý přechod od příkazů ke snaze o domluvu, o vzájemný respekt, protože rodič se tím nestaví do pozice nad dítě. Ale často to bývá jen zastírací manévr a je za tímto obratem cítit tlak dospělého. Neřekne to přímo, ale v podstatě očekává, že mu dítě vyhoví, pokud se doplní rovnou i činností, kterou má dítě udělat, např. "Je třeba, abys udělal myčku". Pokud to je neosobní "Je třeba udělat myčku" a rodič očekává, že to dítě bez řečí udělá, vyvolá to obvykle buď odpor, nebo nenápadné zmizení dítěte z dosahu rodiče a myčky. Pokud už je s dítětem domluveno, že má myčku na starost, dítě souhlasí, mělo dost času jí udělat a už se nachýlila doba, kdy musí být hotová, tak je obrat "Je třeba udělat tu myčku" připomenutím a není tak nátlakový. Když už je dítě na mé hranici, stále se nic neděje a já potřebuji prostor na vaření, nestydím se za důrazné "Myčku! A hned!" Ale k vydírání a manipulaci se už snad tolik neuchyluju. 

Dalším mým krokem, který jsem postupně začlenila do svého slovníku, je obrat "Potřebuji, abys..." To už sděluji svoji potřebu, ale i za ním je ještě tlak. Komunikačně schopné dítě už může reagovat "Já zase potřebuji..." a můžeme se domlouvat. Ne každé dítě však dokáže oponovat a nejspíš nebude protestovat a vyhoví mi dítě, které touží po klidu a harmonii, i když vnitřně překračuje své hranice.

Ještě méně tlaku vyvolá otázka "Můžeš...?" Dává prostor reagovat např.: "Teď nemůžu, stačí to za hodinu? Je snadnější udržet si svoji hranici a domluvit se s druhým. Je to obrat, který v poslední době používám nejčastěji, protože i mě osobně je příjemnější. Cítím se lépe, když se ještě doplní slůvkem prosím, které ale od dětí nevyžaduji, protože rozkaz "Zavaž mi boty!" ani "prosím" nezachrání.

Každý z těchto obratů má svoji vhodnou chvíli na použití. Pokud mám plné ruce těžkého nákupu a potřebuji okamžitou pomoc, nebudu se domlouvat, jestli mi někdo může v nejbližší době pomoc. Zavolám většinou velmi hlasitě, že potřebuji ihned pomoc, poprosím, poděkuji a nezneužívám toho. Většina situací nebývá akutní, proto je fajn dát oběma stranám prostor k zamyšlení se nad svými potřebami a následné domluvě.

Nejvíce se mi osvědčilo domluvit se s dětmi nad jejich zodpovědností za určité činnosti doma a do školy a pak jim dát co největší svobodu v tom, kdy je udělají. Samozřejmě s ohledem na fungování rodiny a školy. Alespoň mé děti si rády plánují svůj čas a vědí, s čím můžou počítat a nemají rády, když si najednou někdo vzpomene a zaúkoluje je, protože má pocit, že by to dítě zrovna teď mělo udělat. Ale to nemáme rádi ani my dospělí. V případě nesplnění činnosti stačí obvykle jen lehce připomenout, zeptat se, jestli má nějaký problém s danou činností a většinou nedojde k žádnému boji. Pokud ano, znamená to, že buď dohoda byla vynucená a musíme ji nastavit znovu, nebo dítě zkouší pevnost mé hranice a pak musím být já pevná a vydržet. Je třeba si o tom s dětmi popovídat a co nejlépe posoudit situaci, protože tlačením v nesprávnou chvíli můžeme hodně zkazit, stejně jako ustupováním dítěti a povolováním své hranice.