Jaké okolnosti ovlivňují můj způsob komunikace s dětmi

08.06.2021

Po zamyšlení JAK něco vyžadovat po dětech jsem si uvědomila, že je to úzce spojené s tím, PROČ to po nich vyžaduji. Často to ani sama nevím, v běžném životě není moc prostor nad tím hloubat, ale v případě konfliktu je důležité se nad požadavkem zastavit a zamyslet se. Okolnost hodně ovlivňuje formu, možnost o požadavku diskutovat a pružnost hranic. Zatím jsem si všimla následujících důvodů:

Je to důležité pro mě - Dotýká se to mé osoby, mé rodičovské zodpovědnosti, mých hodnot nebo mé osobní integrity. Pokud to je možné, tak dětem alespoň stručně sdílím svoje potřeby a proč to považuji za důležité, vyslechnu jejich názor, posoudím, jestli se nerozhodnu jinak a na svém konečném rozhodnutí pak trvám, i když je to pro druhou stranu nepříjemné a může to vyvolat silnou reakci. Je to náročné obzvlášť pro malé děti, když narazí na hranici rodiče, ale patří to k životu. Pokud nejsem v emocích, tak dám dětem podporu ke zvládnutí těch jejich. Nejtěžší je hranici si udržet, protože pokud to nezvládnu, tak dám dětem najevo, že mé hranice jsou pružné podle intenzity jejich hysterických výstupů. Do této kategorie patří např. včasný odchod z domova, pokud jdeme k lékaři nebo potřebujeme stihnout dopravní prostředek, jehož zmeškání ovlivní moje potřeby nebo povinnosti.
Myslím si, že je to důležité pro ně - Většinou se to týká běžného režimu - jídla, spánku, úklidu, hygieny, životosprávy, vzdělávání, … Sděluji jim svůj pohled na věc, ale mnohem důležitější je postoj dětí, které mají právo o tom se mnou polemizovat, sdělovat mi svůj názor. Z mé strany jde často o doporučení, pokud se rozhodnou ho nevyužít, tak se snažím, aby mohli nést případné přirozené důsledky, za které se snažím nepřebírat zodpovědnost (což je pro mě to nejtěžší). Musím si být vědomá, jaký typ je dítě, jak je rozumné a jak je schopné si uvědomit, jaké důsledky mohou nastat a jak je dokáže zvládnout. Pokud by důsledky dopadaly i na mě a já na to nemám energii, jde o důvod první a já si musím nastavit hranici. Snažím se dát dětem tolik svobody, kolik dokážou unést, ne víc, ale ani ne míň. Např. dítě nemá hlad, když společně obědváme a vyžaduje jídlo hodinu po obědě, tak já už mu jídlo zvlášť nepřipravuji. Pokud si ho dokáže ohřát sám, nebo si vzít něco jiného, tak může, včetně úklidu po sobě. Pokud ne, je unavené, přetažené, hladové, buď to musím zvládnout a nechat ho prožít důsledek jeho rozhodnutí, nebo tomu příště předejít trváním si na společném stolování. Pokud si batole nechce čistit zuby, tak mu je nenechám zkazit, protože na takové rozhodnutí není dostatečně vyzrálé a když ho nechám, tak mu tím možná založím na celoživotní zdravotní komplikace. V takovém případě zjišťuji, co je za nechutí čistit si zuby a hledám cestu, jak to spolu zvládnout pro oba v pohodě. Pokud si je nebude čistit puberťák, tak je to na něm, informací a zkušeností v tomto věku už má o tématu většinou dost.
Mám strach z následků - To je pro mě zatím velký oříšek. Pokud to dítěti řeknu, tak na něj přenáším svůj strach a můžu způsobit, že si přestane věřit, vnímat své tělo a své potřeby. Zvykne si na to, že ho někdo hlídá, někdo jiný, rozumnější mu řekne, kdy se má bát a kdy ne a v jaké míře. Pokud mu své obavy neřeknu a bude mě to hodně trápit, tak nebudu respektovat svoje potřeby, svoji hranici, nebudu v pohodě sama se sebou. Pokud jde o míru strachu, kterou unesu, tak se to pokouším zvládnout, ale pokud to například příliš zasahuje moji hranici nebo rodičovskou zodpovědnost, tak svůj strach s dítětem sdílím a opět jde o první důvod, domlouváme se na míře, která bude přijatelná pro oba. Je to třeba problematika počítačů, kaskadérských kousků, sladkostí, prostě čehokoliv, co má tendenci k závislosti a pokud to není v rovnováze, ovlivňuje to život dítěte i rodiče.
Často ani nevím, jaký je důvod mého požadavku, občas něco vyžaduji automaticky. Když se nad tím zamyslím, tak si třeba uvědomím, že to je jen zvyk, tradice, přenos z rodiny, školy, společnosti. (určitě vás napadnou podobné věci jako je třeba mačkání pasty na zuby, chození doma v bačkorách, zhasínání, prkénko na záchodě, zavírání dveří uvnitř bytu, zdravení cizích lidí a tisíce podobných, život neohrožujících drobností, které dokáží ve vztazích nadělat velkou paseku.) Pokud to pro mě a ani pro děti není důležité, tak si o tom povídáme, proč to tak je, odkud se to vzalo a jak to působí na ostatní, když to děláme nebo naopak neděláme. Nechávám to pak na nich, pokud mě to netrápí, tak to nevyžaduji. Jde například nejen o zdravení, děkování, prosení, ale i třeba nevyřčená očekávání, že se nějak zachováme. Například někde mimo domov, že se kluci zapojí do technických a fyzicky náročných činností a holky pomůžou v domácnosti a s péčí o děti. Věřím, že pokud to jim samotným bude dávat smysl, tak to časem budou dělat sami od sebe. Děti se učí pozorováním dospělých, ale pokud jsou k tomu tlačeni vnějšími okolnostmi, jde to sice rychleji, ale nestává se to součástí jejich osobnosti. Pokud se pro určité chování rozhodnou z vlastní vůle, dojdou k tomu možná později a budou určitou dobu působit jako nevychovanci, ale pravděpodobně se tak v budoucnu budou chovat i bez kontroly autoritou, stane se to jejich součástí, což je podle mě důležitější.
Kvůli reakci okolí, třeba někoho cizího, jehož hranici dítě překračuje, případně očekává, že se dítě zachová určitým způsobem, nebo že zakročí rodič a dítě poučí. Dřív jsem měla strach z reakce cizích lidí a automaticky na děti tlačila, aby se chovaly podle očekávání okolí. Teď už si to ustojím častěji, i když ještě ne úplně vždycky. Vliv má na mě také to, že okolí své potřeby většinou nesděluje s respektem k dítěti. Snažím se tomu předcházet a raději děti upozornit sama včas na možné reakce na jejich chování. Pokud nastane situace, že se na mé děti oboří někdo cizí a jsem u toho, občas využívám techniky tlumočení. Např. jednou jsme čekali s dětmi ve školní budově před tělocvičnou na začátek kroužku a tehdy sedmiletý Kubík si začal pískat písničku. Paní vrátná, která tam hlídala, se na něj obořila, že snad není normální, že se zbláznil, že se neumí chovat, protože ve škole se přece nepíská. Obrátila jsem se na zaraženého Kubu a přetlumočila mu, že paní mu chce asi říct, že je jí nepříjemné jeho pískání a bude ráda, když s tím přestane. Někdy tímto překladem okolí naštvete, ale v tomto případě se paní na Kubu usmála, asi jí došlo, že to přehnala. U partnera nebo prarodiče, který respektující komunikaci odmítá, tlumočení nebývá tak dobře přijímáno, jako s paní vrátnou. Dotýká se to jejich blízkého vztahu s dětmi, cítí se být poučovaní, podrývá to jejich autoritu a v takové chvíli je vhodnější se upozadit a do komunikace příliš nezasahovat (pokud to zvládnete, mě to moc nejde, stále to je pro mě velká výzva). Snažím se o tom s dětmi popovídat jindy, třeba před spaním, jak to mají někteří členové rodiny a co by děti samy mohly dělat s jim nepříjemnou komunikací bez mé pomoci. Samozřejmě opět záleží na věku dětí, blízkosti vztahu s dospělým a intenzitou nerespektující komunikace. V případě potřeby se postavím i za své velké děti, pokud cítím, že už je to hodně přes čáru.