Má důvěra v děti a jejich rozhodování

Nemyslím si o sobě, že mám ten správný návod na výchovu a vztah s dětmi, určitě mě čeká ještě spousta dalších výzev a posunů, ale v současnosti nám to s mými nejmladšími syny docela funguje. Procházejí první vlnou puberty, umějí mě zasáhnout na citlivých místech a moc dobře vědí, co na mě platí. Pro mě je důležité, že už dlouho mě žádná situace s dětmi nerozhodila, což na počátku mé cesty rodičovstvím nebylo běžné.

Od dětství svých starších synů jsem se posunula přes výchovu liberální až k téměř respektující, jak to v současnosti nejlíp dokážu. V každém případě jsem ve své komunikaci nejen s dětmi zredukovala příkazy a zákazy, hlavně ty v rozkazovacím způsobu. Většinou popisuji, jak to mám já, co potřebuji a umožňuji druhým vyjádřit svůj nesouhlas a vlastní potřeby. Pokud je rozpor, tak hledáme nějaké řešení vyhovující oběma stranám. Někdy je to časově náročnější, ale většinou se nám to daří, snažím se, aby mezi námi nebyl boj, kdo s koho. Když to nefunguje, hledám proč, třeba jestli domluva nebyla moc jednostranná, možná z mé strany vědomě či nevědomě manipulovaná, případně víc podle jednoho z dětí, které bylo komunikačně zdatnější. Učím se neupozaďovat sebe sama, být si víc vědomá toho, co a proč chci a jak se toho snažím dosáhnout. 

Nechávám čím dál tím víc rozhodnutí na dětech, hlavně v tom, v čem si myslím, že už se nějak orientují, mají zkušenosti a jejich rozhodnutí proto respektuji. Důležité je, aby dokázaly nést následky svých rozhodnutí tak, aby pak neúnosně nepřekročily mé hranice. Například nejmladší Kuba je hodně akční, dělá věci, ze kterých já mám obavy - lezení do výšek, skoky s kolem, salta na zemi i trampolíně apod. Věřím mu, že ví, co zvládne, maximálně upozorním na něco, co by mohlo jeho rozhodnutí ovlivnit a čeho si možná není vědom. Například kluzkou podlahu, nábytek příliš blízko, únavu po náročném dni a tak. Pak už to nechávám na něm a zatím se mu nikdy nestalo nic vážného, i když potlučený bývá často. Samozřejmě jsem mu k dispozici s vyplakáním se a s ošetřením odřenin, to ještě moji hranici nepřekračuje. Častější jízda na pohotovost už by na mě byla moc, v tom případě bych mu dočasně odebrala rozhodovací právo míry kaskadérských kousků. 

Pokud je to něco, o čem si myslím, že ještě rozhodovat nemůžou, protože nemají dostatek informací a zkušeností, nebo je to pro ně něco nového, co se nedá zprostředkovat, jsem přesvědčená, že mají mít poslední slovo rodiče. Snažím se, aby děti měly co nejvíce informací nejen ode mě a chápaly, proč jsem se tak rozhodla. Může se stát, že to je i proti jejich vůli, proto se nepovažuji za čistě unschoolingového rodiče, i když tento směr mi je velmi blízký. Myslím si, že rodiče by některá rozhodnutí neměli nechávat na dětech. Například jestli dítě bude chodit do školy nebo bude v domácím vzdělávání by neměli rozhodovat předškoláci, kteří si to ještě neumí představit a ani nemají šanci posoudit možné důsledky svého rozhodnutí. Určitě je dobré se jich zeptat, nebo vypozorovat, jestli raději tráví dny doma s rodiči, nebo mimo domov s dalšími dětmi a dospělými, ale na rodičích už je, jaké mají vzdělávací a výchovné priority a jak situaci vyřeší. 

Něco jiného je to u starších dětí, ale i u nich by měli např. filozofii školy posuzovat rodiče. Kdyby mé děti chtěly na druhý stupeň do tradiční školy, byla bych proti, vysvětlila bych jim své důvody, vyslechla jejich a hledala s nimi školu, se kterou bychom byli spokojení všichni. Střední školu už bych nechala naprosto na dětech, včetně možnosti žádnou další školu zatím nestudovat a svůj život vést jinou cestou. Věřím, že v 15 letech to zvládne většina dětí, které jsou od mala zvyklé o sobě rozhodovat a nést důsledky svých rozhodnutí.